Kontaktní formulář
TAK TEDY JAK DO TÉTO KAPITOLY, TO OPRAVDU NEVÍM.
Když tyto řádky píšu je padesátka pryč, tak tedy už nebudu nic okecávat ani měnit. Za celý život, pokud nebudu psát o rodičích, ti patřili a patří k mému životu jako životní stálice a nebudu hovořit o přírodě a sportu, ty mají svoje vyhrazené místo, tak mé lásky byly celkem tři. Hovořím zde o lásce člověka k člověku.
První láskou byla moje spolužačka: říkejme jí pravým jménem – Hela, Helena, Helenka, Helča. To je mnoho jmen pro jednu dívku. Této mojí první lásce patří dvojí vyznání a dvojí obrovský dík. První, je spojený s mým čtvrtletním pobytem v nemocnici, kdy Helenka za mnou chodila každý den a každý den mě doučovala, abych nebyl ve výuce pozadu a nemusel tolik učiva dohánět. Snad to vypadá jako utopie, ale bylo to přesně tak a nedá se zapomenout. Když už pokročila školní léta, přišly taneční a Helča byla celou tu dobu mojí tanečnicí, nejen v tanečních u „ mistra tance a emeritního chování, pana Kadlece“. Tento muž, bonviván, osobnost a mistr par exalans, učil tančit už moji maminku a já jsem se s ním potkal ještě po dávném ukončení tanečních. Ale to už jsem zase někde úplně jinde. S Helčou jsme protančili všechny taneční hodiny, všechny prodloužené a závěrečnou kolonu, kdy byla Helča oblečena v krásných, bílých, dlouhých šatech a my jsme netančili, my jsme kroužili po tanečním parketu jako ve snu. Je naprosto jasné, že příchody z tanečních hodin se opožďovaly. Na základě mého slušného chování – „ doprovodit svoji partnerku až před dům „ . Po tomto doprovodu postupně následovali jemné polibky a povídání snad o všem možném. Chytáčky, že právě padá hvězda a na to rychlý letmý polibek, až po povídání o tancích. Protože nám bylo již osmnáct let, tak jsme mohli navštěvovat plesy. A právě tady vstupuje druhá, dlouholetá láska tanec, ale o tom až za chvíli. Ještě se vrátím na pár slov k Helence. Je pravdou, že jsme se jako milenecký pár rozešli. Rozešli tak, že k sexuálnímu styku mezi námi nikdy nedošlo a snad právě toto byl základ našeho přátelství, které už trvá mnoho let. A trvá dodnes. DĚKUJI TI HELENKO, NEJEN ZA VŠECHNY KRÁSNÉ VEČERY. TANCE, POLIBKY, DOUČOVÁNÍ. DĚKUJI TI HELENKO, ZA OBROVSKÝ DAR, KTERÝ BYL MEZI NÁMI ZACHOVÁN. ZA PŘÁTELSTVÍ. ZA SKUTEČNOST, ŽE V DNEŠNÍ, TECHNICKÉ DOBĚ, MÁME NA SEBE E- MAILOVÉ ADRESY. PO ČEM JIŽ HODNĚ MOC DLOUHO TOUŽÍM, JE POTKAT SE S TEBOU, U HRNEČKU DOBRÉ KÁVY, PODÍVAT SE DO TVÝCH KRÁSNÝCH OČÍ. NEVÍM, JESTLI BYCH SE ZMOHL NA SLOVA. HELENKO DĚKUJI MOC.
Druhá láska vznikla opět na alma mater a to přímo v Sovětském Svazu, kde jsme byli na soudružském výměnném zájezdu. Pokud mám tuto známost a lásku se slečnou Zuzanou popsat výstižně, byl to divoký sexuální útok z obou stran. Jinak se tento začátek ani nedá nazvat. Nejdřív to vypadalo, že to bude trvat jenom po dobu našeho zájezdu. Po návratu, jsme spolu chodili normálně. Protančili jsme spolu hodně plesů, užili jsme si mnoho zážitků. Je ale fakt, že hlavním bodem naší známosti byl sex. Se Zuzanou jsem také v Sovětském svazu přišel o své panictví. Asi se bude každý pěkně chechtat, ale poprvé to byl z mojí strany naprostej trapas. Zuzana věděla co a jak, ale přede mnou chodila s klukama, kteří velice dobře věděli, jak se to v posteli pěkně souloží. Já jsem o tomto věděl úplný houby. Ty, asi dva roky, co jsme spolu chodili a spali, byly to opravdu sexuální vánice, protože jsme zkoušeli kde co a navíc jsme si ještě četli učebnici lásky „ Kámasutru „. Na čem tento vztah vznikl, na tom i skončil. Zuzana jela na chmelovou brigádu a tam si užívala s ostatníma klukama a vlastně to byl konec naší známosti. Od těch dob jsme se už víc neviděli. Zůstalo to jenom jako vzpomínka na dva roky známosti a na další dovednosti.
A tak zase utíkal čas, já jsem začal pracovat, protože se mi nechtělo studovat na přírodovědecké fakultě v Olomouci. Tady musím říct, že jsme se potkávali s Helčou a vždycky jsme si měli o čem povídat.
V roce 1980 jsem na výcvikovém táboře, kde jsem byl jako vedoucí učňů, jsem potkal, asi na tři hodiny dceru svoji kolegyně Lídu, které moje kolegyně říkala Lindo. Při povídaní jsem se dověděl, že prodává v Mototechně, kde se prodávali náhradní díly na Trabanty. Můj švagr měl toto vozítko a tak jsem se za Lindou stavil v obchodě, jestli by mi mohla pro něho sehnat nějaký náhradní díl. Když mi řekla, kdy se mám pro tuto součástku stavit, tak jsme se domluvili, že jako poděkování ji zvu na večeři. Slovo dalo slovo a my jsme jednoho dne zasedli k jednomu stolu a společně si dávali večeři. K tomu jsme si dali skleničku vína a vzpomínali, jak to bylo na Dubníku, kde jsme se poprvé viděli. Byl jsem tehdy naprostý Rambo, měřil 190 centimetrů a vážil nějakých 73 kilo, protože před krátkou dobou poznání Lindy jsem ještě závodně tančil. Seděli jsme u stolu a najednou malinkatém trapásek. Linda jak povídala, tak ťukla do skleničky vína, která byla na stole a rozlila mi ji přímo do klína. Nejdřív oba zaraženi, co dál, ale nakonec jsme to vyřešili v klidu a ještě jsme se tomu zasmáli. Doprovodil jsem ji k vlaku a zeptal se, jestli se můžeme zase někdy potkat. Já jsem pracoval na internátu ve Šternberku a střídal odpolední a noční směny. Linda pracovala soboty a já zase nastupoval do práce v neděli. Přesto jsme se domluvili, že si spolu vyjdeme na výšlap v podhůří Hrubého Jeseníku. Bylo to obyčejný výšlap, já ve svejch vyšlapanejch pohorkách, oblečeném jak v mládí na vandr a Linda úplně stejně. Korunou cesty bylo, že se spustil pěknej slejvák a Linda mě zavedla k nim domů, na kafe nebo na čaj. Byl to perfektní trapas kluk oblečeném ve vandráckým, na nohách pohory a hle, vyvinula se z toho společenská návštěva. No kus srandy do dnešních dob. Jak bych řekl po dnešku, tak jsme se začali společně očuchávat a pomalu jsme si začínali rozumět. Z vandráckejch tahů, jsme někdy vyměnili lokál a šli si společně zatancovat do jednoho luxusního podniku v Olomouci.
Na začátku roku 1981 mi soudruh ředitel řekl, že když se do začátku nového školního roku ožením, že jako svatební dar dostaneme byt. Bylo to v době,kdy na přidělení bytu se čekalo i 15 let. Začali jsme o tomto se s Lindou bavit a nakonec jsme si řekli, že teda jo, že se vezmeme. Tak jsme v únoru jezdili za příbuzenstvem, které jsme zvali na svatbu, která se konala v srpnu 1981. Pokud bych to přirovnal k filmu, byl to tedy sňatek z rozumu. Rodiče chystali svatbu, malou??????????, ale nás naprosto odmítali, že chceme svatbu jenom za přítomnosti nejbližších rodinných příslušníků. Byl krásný pátek 21. srpna 1981 a já dostal domů dopis, že žádný byt nedostaneme.
.